13.06.2024 - 17.06.2024

Další část Stezky Českem před námi. Začínáme tam, kde jsme vloni skončili, tedy v Železné Rudě. Tentokrát bohužel bez Jakuba, který je tou dobou v očekávání. Musím říct, že statistika o budoucích i minulých kilometrech a stoupání během cesty chybí. I když se jí Michal snaží nahradit, tak jeho hlášky typu: "Dnes už půjdeme jenom z kopce. Čeká nás 0 výškových metrů nahoru." úplně nefungují.

Po tom, co jsme dorazili vlakem až na Alžbětín, zkoušíme zda dostaneme oběd na německé straně, zarazí nás ale nápis "keine Zahlungskarten". I s naší velmi slabou znalostí němčiny pochopíme, že nápis znamená: "Bez eura do hospody nelez.". S platebními kartami a korunami vyrážíme na českou klasiku - plněné knedlíky uzeným a svíčkovou na smetaně zalité pivem a v Tomově případě asi kolou. Což nám poskytne to správné posilnění před výstupem na šumavský hřeben směrem k známému Čertovu a Černému jezeru. Výstup je doprovázen dobrou náladou a vtípky o Tomově batohu (Tom z bezpečnostních důvodů volí takovou váhu batohu, kterou případný lupič není schopen unést.). Pohled na jezera je skvělý a uspokojivý. Asi i proto, že to byl hlavní cíl dne a nejhorší kopce máme za sebou. Po chvíli dokonce usoudíme, že namočení nohou v ledové vodě přece není to jinak zakázané koupání. Tématem těchto dní se stává soutěž Survival, ze které jsem neviděl ani jeden díl. Tom s Michalem se ale asi dobře baví :D. Nakonce v dobrém čase nacházíme ideální přístřešek na nocování Stateček.

Večer se k nám na přenocování přidává další stezkař, který vyrazil z nejvýchodnějšího bodu ČR, a tak už má 800 km za sebou a zbývá mu 200 km do konce. Předtím prý už šel i tu severní část. Uznale pokyvujeme hlavou nad jeho výkony, které jsou nám zatím vzdálené a prohodíme s ním pár slov. Při hraní poodhaleného prší se balíme do spacáku. Očekáváme totiž celkem nízké noční teploty. "Bezmikinový" Michal se tváří, že je v pohodě a na noc připraven. S Tomem na sebe soukáme třetí vrstu oblečení a víme, že jde jenom o silácké řeči.

Ranní nahození batohů na záda je dost bolestivé, tělo zvyklé na hodiny sezení u počítače si odvyklo a holt chvíli trvá než si zase zvykne. Když přestáváme cítit bolest zad, protože jí přebije bolest nohou, už máme dobré tempo a jde se celkem s radostí. Tomu asi napomáhá i to, že cesta vede hodně z kopce, a tak alespoň soucítíme s cyklisty, kteří jedou proti nám a snaží se kopec vyjet. Radostí z cizího neštěstí bych to ale nenazval - na to máme moc dobré povahy :D.
Jo a málem bych zapomněl - TOM MÁ PUCHÝŘE! Holt je vidět, že nabírá cestovatelské zkušenosti a dospívá.

Pár kilometrů před obcí Svatá Kateřina narazíme na uzavírku turistické cesty. Jelikož se nám všem příčí porušování pravidel, rozhodneme se jít o něco delší cestou, která vede kousek přes Německo. Po chvíli chůze zjišťujeme, že v Německu není mobilní signál a mapy jsme si zapomněli stáhnout. Tak musíme věřit, že jdeme po těch správných velmi špatně značených cyklostezkách.
Nakonec dorazíme do Svaté Kateřiny, kde si v malém obchůdku označeném cedulí ve tvaru kuchaře dáme alespoň nanuka a něco k pití, jelikož nic k obědu nemají. Relativně svižným krokem míříme do obce Všeruby. Tam má být otevřený další malý obchůdek, který jsme si předem vytipovali k doplnění zásob. To svižné tempo asi způsobil vítr a déšť, ze kterého se podvědomě snažíme utéct, ikdyž víme, že to tak úplně nejde. Neúspěšný oběd si vynahradíme večeří v místní restauraci s nevrlým hostinským. Né že bychom měli tak velký hlad, ale spíš jsme ocenili splachovací toaletu, pivo a Tom zase něco nealkoholického. Po krátké úvaze si k přespání vybíráme přístřešek u kostela na vrcholu Tanaberk, který je zároveň na poutní cestě do Santiaga de Compostela. Úvaha byla správná, protože přístěšek nabízí pitnou vodu a suchý záchod. Na poměry steskaře jde o luxusní zázemí.

Další den nás čeká dost klikatá cesta. Někdy nám dokonce připadá, že se vracíme zpět. Moc ale nenadáváme, protože víme, že navečer nás bude čekat ještě jeden výstup do kopce. Takže se spíš rozhlížíme a tipujeme, který kopec to bude. Odpoledne dorazíme do České Kubice - rovnou do hospody na kachnu a vepřovou se zelím, pivo (Tom něco nealko), kafe, odpočinek, toaletu, zmrzlinu a po ní ještě jednou na toaletu. Máme dokonce štěstí, protože před hospodu přijela pouť, takže je o pasivní zábavu postaráno a místo televize koukáme z okna na kolotoče. Rozhýbání po občerstvení není jednoduché, ale musíme. Čeká nás 550 m výškových metrů na nejvyšší vrchol Českého lesa - Čerchov, kde se chystáme přespat. Cestou nasazujeme již tradiční styl diskuze, typický pro chůzi do kopce: slovo - nádech - slovo - nádech - slovo - po chvíli už jsou to jenom nádechy beze slov. Jako zastánci ekologie šetříme energií. Mluvení jí totiž spotřebuje až moc a s naší fyzičkou to vůbec nesouvisí. Bistro na vrcholu Čerchova je už bohužel zavřené, a tak jsme si připravili spaní, najedli se a spolu s muškami zahráli karty. Mušky vyhrály.

Ráno jsme přišli na to, že když prší nebo jen mrholí není dobrý nápad se přikrývat pláštěnkou, kondenzát je totiž silný nepřítel. Sbíháme to co jsme včera vyšplhali. Pod kopcem neodoláme občerstvení Capík - klobáse a pivu v 10 hodin dopoledne se nedá odolat. Potkáváme i našeho kolegu stezkaře z prvního večera, který je vždy o pár metrů nebo kilometrů před námi. Čeká nás docela fajn den s vyhlídkou, obědem na skále a návštěvou zříceniny. Pak už hodně spěcháme do obce Rybník, protože je neděle a místní občerstvení zavírá už v 18 hodin. Posledních pět kilometrů jdeme i přes bolest. Naštěstí jsme to stihli a dostali nějaké to teplé jídlo k večeři. Pivo nás optimisticky naladí a ještě se rozhodneme pro další 3 km po silnici, na kterou pálí slunce. Dostáváme se na naše poslední vyhlídnuté nocoviště, a taky jsme se dost přiblížili k Bělé nad Radbuzou, kde naše cesta další den končí. To, že jsme i na poslední noc našli volný přístřešek, kde se dá přenocovat bez plachet a tarpů je fakt výjimečná situace. Často se to nestává. Ve výsledku jsme naše plachty na spaní nesli zbytečně, ale ono je alespoň míň práce s balením batohu po ránu. Večer ještě rozvíjíme naše oblíbené poodhalené prší o další varianty: poodhalené prší na prvního a UG7.

Poslední den už je to jenom kousek do Bělé nad Radbuzou. Snažíme se užít si cestu, o které víme, že za chvíli končí. Počkáme na otevření restaurace na oběd, konečně najdu poštovní schránku na odeslání pohledu domů a pak už směřujeme na nádraží. Je pravda, že člověk se po těch třech dnech teprve rozhýbe. Ramena, odřené boky a nohy už ani nebolí, jenom je potřeba doléčit ty puchýře.

Omlouvám se kolegům souputovníkům, že si tu z nich utahuji, ale své výstřednosti si zásadně nezapisuji a nepamatuji. Možná to zkusím do příště vylepšit. Každopádně všichni jsme spokojení a z cesty nadšení, což nás vede k plánovaní další části. Snad nám to v nejbližší době zase vyjde.