Fotopříběhy / Přechod Beskyd
14.07.2022 - 16.07.2022
Začalo to celkem nevinně. S Cachym jsme se domlouvali, že letos konečně musíme dát ten odkládaný přechod Beskyd. Vzorem byl závod B7, ovšem nikdo z nás neměl ambice po Beskydech běhat, ani vyšplhat na 7 vrcholů. Spíš jsem to pojali jako přechod pohoří. Po stanovení termínu dovolené a navrhnutí trasy přechodu jsem poslal „pozvánku“ na tuto akci ještě švagrovi Tomovi, který obratem potvrdil účast. Naplánovaná trasa měla cca 75 km a počítali jsme se 3 přespáními v přírodě.
S Cachym jsme zvolili co možná nejvíc odlehčenou verzi našeho vybavení, přece jenom nás čekalo více než 3 tisíce výškových metrů. Tom si z nás vzal příklad a své vybavení také odlehčil. Nebylo to ale nic platné, protože jeho prázdný batoh vážil asi tolik co naše celá výbava.
Na cestu jsem si nevzal žádný pořádný foťák, takže přiložené snímky jsou spíše doplňkové. 🙂
Cesta začala kousek od Třince ve vesnici Vendryně. Nápad jít pouze podle papírových map a nepoužívat mobil se po prvním půl kilometru ukázal doslova jako scestný. Zabloudit v první minutě 4 denní výpravy chce opravdu talent. Po počátečních komplikacích jsme ale našli tu správnou turistickou značku a s nadávkami na Svaz českých turistů jsme svižně vyrazili za dobrodružstvím.
Nadšení nevydrželo nadlouho. Začaly se v nás zmítat temné myšlenky a vzpomínali jsme na hospodu, kolem které jsme na začátku pouze prošli. Od té doby už to bylo jen lepší. Tomovi totiž začal téct čůrek vody přímo z batohu a po chvilce bylo jasné, že s jeho camelbakem to nevypadá dobře. Inženýr Tom, s heslem: „Elektrikářská páska spraví vše.“ a prstem v nose, elegantně opravit protékající víčko a mohli jsme vyrazit do prvního hnusného kopce na vrchol Javorový. Tuhle část cesty jsme skoro nemluvili. Ono totiž mluvení bere celkem dost energie a tu jsme spotřebovali na cestu. Odměnou byla hospoda s klasickou nabídkou výpečků a halušek. Den jsme zakončili birellem a jablkovým pitíčkem ve vesnici Morávka.
Večer probíhal ve stylu Mordor is comming. Z původně avizovaného deštíčku (1,4 mm/h) se totiž stala pořádná bouřka (7,4 mm/h). Díky profesionálně postaveným přístřeškům jsme ovšem byli úplně v pohodě.
Druhý den nás čekalo největší převýšení. Stoupali jsme více než 800 výškových metrů na Lysou horu. Nechtěli jsme machrovat jak jsme dobrý a jak rychle zvládneme horu zdolat, a tak jsme zastavovali u borůvkových keřů a dobrovolně se nechali předbíhat ostatními sportovci. Důležitý poznatek je, že čím ve vyšší nadmořské výšce jste, tím lepší jsou borůvky. Po zdolání vrcholu hory jsme vstřebali úchvatné výhledy, borůvkové knedlíky, guláš a halušky.
Z kopce dolů jsme sbíhali směrem k vodní nádrži Štěstí, vlastně se jmenovala Šance, ale Cachy ji přejmenoval. Štěstí jsme teda neměli, protože místní informace zavřely pár minut po tom, co jsme dorazili a nutně jsme potřebovali doplnit vodu. Cílem dne se tedy stalo hledání vody.
Po nalezení potoka i nových sil, které s čerstvou vodou přišly, jsme vyrazili na další kopec. Nakonec jsme se usídlili v sedle mezi Malým Smrkem a Smrkem ve výšce 1150 m n. m., s výhledem do krajiny a zároveň otevřeným prostorem pro vítr.
Po umytí zadků pod stromem, relativně mrazivé noci, zamotanému psovi nějakého běžce do našeho přístřešku a návštěvně několika běžců a turistů (spali jsme přímo na turistické trase) jsme vyrazili na vrchol Smrk a pár borůvek. Hospody na Pustevnách byly ještě daleko, a tak jsme uvítali bike bistro u Martiňáku. O oběd a volání přírody později jsme stoupali na Pustevny. O brzkou večeři a dva panáky pálenky později jsme stoupali z Pusteven na Radegast a Radhošť. Na přenocování na horách je super to, že večer už jsou hory bez turistů a okupují je pouze ti, co tam plánují přespat. Díky tomu je na hřebenech opravdový klid a přírodu si můžete opravdu vychutnat.
Poslední noc jsme strávili kousek pod vrcholem Černé hory. Ještě před snídaní se Cachy pokoušel plivnout přes dva spacáky, bohužel pro mě se o to jenom pokoušel, a tak jsme radši vstali a začali dojídat všechny zásoby, abychom měli na finiš co nejlehčí batohy.
V Rožnově pod Radhoštěm jsme si uvědomili, že žádný výlet se neobejde bez zmrzliny a po návštěvě skanzenu jsme mířili na vlakové nádraží a dále vlakem zpět domů. Abychom se nenudili, tak Tom ukazoval nějaké trapné karetní triky.
Až po návratu do každodenní reality si člověk uvědomí, jak jsou hory a lidé, kteří po nich chodí super!